MOŽNÁ JSTE NEVĚDĚLI, ŽE ......

... ulice Jana Zajíce

- byla v době svého vzniku v roce 1891 pojmenována po Františku Škroupovi (1801 - 1862), skladateli, hudebníkovi a autoru české národní hymny. První seznámení s hudbou dostal u svého otce a od svých 8 let již veřejně vystupoval s hrou na flétnu. Již v letech 1812 – 1813 byl vokalistou v pražské Loretě a Týnském chrámu. V letech 1814 až 1819 studoval na gymnáziu v Hradci Králové. Následně se odebral do Prahy, kde absolvoval dva roky studia filosofie a v roce 1822 začal studovat na pražské universitě práva. Aby si na své studium vydělal, vyučoval hudbě a zpěvu a vypomáhal ve sboru Stavovského divadla. Studia však nedokončil. Nesmrtelnost mu zajistila až hudba k frašce Josefa Kajetána Tyla "Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka", ve které při premiéře konané 21. prosince 1834 ve Stavovském divadle poprvé zazněla píseň slepého žebráka Mareše Kde domov můj, která se později stala českou národní hymnou. Byl výborným dirigentem a za svého působení ve Stavovském divadle nacvičil mnoho klasických oper, skládal řadu předeher a scénických hudeb k některým hrám a fraškám. Získal si také zásluhy jako skladatel českých písní a sborů. Jako pěvec působil jako tenor a baryton. Jako vedoucí muž opery Stavovského divadla má velkou zásluhu na tom, že právě v tuto dobu se v Praze poprvé hráli významní hudební skladatelé, např. Richard Wagner (Škroup se zasloužil o uvedení Wagnerovy opery Tannhäuser 25. listopadu 1854 ve Stavovském divadle, která je zajímavá také tím, že se jednalo o první provedení Wagnerovy opery na území Rakouského císařství). Podle mínění odborníků byli hráni ve slušné kvalitě. Většina jeho děl jsou opery, které na české poměry měly velice slušnou úroveň, na světové poměry však rozhodně nestačily a nelze tvrdit, že by zasáhl do světové hudby. Skládal jak na české, tak na německé texty.


V roce 1947 byla pojmenována podle Ing. Jaromíra Nečase (1888 - 1945), politika a poslance Národního shromáždění za Československou sociální demokracii. V letech 1920 - 1924 pracoval v kanceláři prezidenta T. G. Masaryka, kde měl na starost záležitosti Podkarpatské Rusi. V roce 1935 - 1938 byl členem vlády jako ministr sociální péče Československé republiky. 16. září 1938 z pověření prezidenta Beneše odcestoval do Paříže s tajným pověřením tlumočit Benešovu ochotu vzdát se části pohraničního území. Působil také jako zástupce ČSR u Mezinárodního úřadu práce v Ženevě. Velmi aktivně se zapojil i do akcí na překonání světové hospodářské krize a usiloval o zmírnění nezaměstnanosti rozsáhlými investicemi, které měly vytvořit nová pracovní místa. Hodně energie věnoval modernizaci systému sociální péče. Vynikal i jako odborný publicista. Díky svým znalostem a působení v Ženevě měl rozsáhlé styky s evropskými sociálními demokraty a ty se snažil v době Mnichova zmobilizovat k akci ve prospěch republiky. V době okupace byl ministrem exilové vlády v Londýně. Po Mnichovu vystupoval proti nacismu a se souhlasem odboje se stal předsedou Nejvyššího cenového úřadu. Za sociální demokracii byl i členem odbojového Politického ústředí. V lednu 1940 byl nucen uprchnout do Francie a odtud vedla jeho cesta do Londýna, kde se zapojil do práce exilové vlády. Nejprve ve funkci státního ministra a poté ministra pro hospodářskou obnovu.V této době se mu zhoršil zdravotní stav, to bylo impulsem pro odchod z exilové vlády, ale i z politického života. V roce 1943 sepsal zprávu o své úloze v mnichovské krizi "Remarks about the Political Events Before and After Munich" (nyní uložena ve Stanford University), v níž se obhajoval z obvinění, že jednal z vlastního popudu. Při útěku z republiky zanechal doma ženu a dceru, které se staly oběťmi pronásledování, a zahynuly v koncentračním táboře. Nečas dožil na venkově ve Walesu v Merthyr Mawr, kde 30. ledna 1945 zemřel. Podle jeho přání byl jeho popel rozptýlen nad místními vřesovišti.


Pojmenování po Jaromíru Nečasovi však ulici vydrželo pouhé tři roky, než se dočkala ideologicky zabarveného názvu Komsomolská. Komsomol (rusky: Коммунистический союз молодёжи), často zkracovaný podle prvních písmen ruského pojmenování na Komsomol (KOMunističeskij SOjuz MOLoděži), byla politická a výchovná organizace sovětské bolševické strany. Oficiální název byl od roku 1922 Všesvazový leninský komunistický svaz mládeže (VLKSM, rusky: Всесоюзный Ленинский Коммунистический Союз Молодёжи). Oficiálně byl Komsomol založen 29. října 1918. Během revolučního roku 1917 bolševické křídlo nevidělo v mladých lidech žádné využití, proto byl politický dorost opomenut. Již další sjezdy v letech 1918 a 1919 konstatovaly nedostatek mladších členů strany, a proto byla zahájena masivní kampaň získávání nových mladých kandidátů komunistické strany. Na vzniku organizace měli rozhodující podíl komunističtí vůdcové V. I. Lenin, N. K. Krupská a V. Zorin. Komsomolci byli zdrojem mladých členů komunistické strany SSSR. Jejich výchovu ovlivňovala VKS(b) od raných let skrze pionýrskou organizaci. Ta byla založena roku 1922 v Moskvě jako jediná dětská organizace SSSR ihned po V. sjezdu Komsomolu. Ve čtrnácti letech mladí lidé vstupovali právě do Komsomolu jako přirozeného pokračování. Věkové omezení členství v Komsomolu bylo právě čtrnáct let. Horní hranice se pohybovala kolem 28 let, ale někteří členové strany zde byli i déle. Komsomol měl přímý vliv na chod státu, protože desítky milionů členů disponovaly značným sociálním i aktivizačním potenciálem. Z Moskvy se komsomolské hnutí rychle rozšířilo po celém SSSR a později ovlivnilo přes Komunistickou internacionálu mládeže (Berlín 1919) vznik podobných organizací v řadě států Evropy. Mnoho vedoucích politiků v této organizaci začalo svou politickou kariéru (např. Jurij Andropov v Karelské oblasti). Zlom v pozici Komsomolu v sovětské společnosti přinesly až reformy Michaila Gorbačova, který odhalil zkostnatělost vedoucího aparátu Komsomolské organizace. Stávající systém nemohl vyhovět novým změnám společnosti, proto na XX. sjezdu Komsomolu byly přijaty organizační, personální i funkční změny, které měly zajistit přizpůsobení novým poměrům v zemi. V konečném důsledku však tyto snahy vedly k totální destrukci a fragmentaci Komsomolu a jeho faktickému rozpadu. Jedinou pozitivní událostí perestrojkové destrukce je transformace myšlení. Komsomolci byli jako jedni z prvních vedeni k tržnímu myšlení. Jako typický příklad této nové linie bývá uváděn Michail Chodorkovskij. Tiskový orgán komsomolské organizace - Komsomolskaja pravda, přežil i formální rozpad.


Naposledy byla ulice přejmenována v roce 1991, kdy získala název po Janu Zajíci (1950 - 1969), studentovi Střední průmyslové školy železniční v Šumperku, který se jako druhý upálil na protest proti sovětské okupaci v roce 1968 a následné normalizaci. Spáchal sebevraždu po vzoru Jana Palacha právě v den 21. výročí komunistického puče v únoru 1948 na Václavském náměstí v Praze. Upálil se na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Čin provedl v průchodu poblíž tehdejších kin Letka a Čas. Narodil se ve Vítkově u Opavy v rodině drogisty a učitelky. Od roku 1965 studoval na Střední průmyslové škole železniční v Šumperku. Během studia se zajímal živě o literaturu i poezii, sám se pokoušel psát básně a byl výrazně humanitně založený. Během období Pražského jara s nadšením podporoval uvolnění ve společnosti. Po sebeupálení Jana Palacha se zúčastnil protestní hladovky (na Václavském náměstí v Praze ve stanu u kašny, hlídané příslušníky SNB, kteří rozháněli kolemjdoucí zájemce o vystavený text), kterou ukončil v den Palachova pohřbu. Není známo, zda stavěl též na činu plzeňského pivovarského dělníka, který se 20. ledna 1969 upálil na pomníku T. G. Masaryka v Plzni a zemřel právě v den pohřbu Jana Palacha. Přibližně o měsíc později, zklamán pokračující normalizací i tím, že Palachův čin neměl za následek žádnou dlouhodobější reakci ve společnosti, se rozhodl Jana Palacha následovat. V den výročí komunistického převratu 25. února 1969 se vydal vlakem do Prahy. V horní části Václavského náměstí se toho dne asi v půl druhé odpoledne v průjezdu domu čp. 39 polil benzínovým čističem a zapálil. Už se mu však nepodařilo z průjezdu vyběhnout na náměstí, po několika krocích upadl na zem a vzápětí zemřel. Státní bezpečnost zabránila tomu, aby byl Zajíc pohřben v Praze, protože se obávala dalších demonstrací, podobně jako v případě Jana Palacha. Jeho ostatky byly převezeny do rodného Vítkova, kde byl 2. března 1969 pohřben.

V dopise, který zanechal na rozloučenou, stálo:

"Maminko, tatínku, bratře, sestřičko!
Až budete číst tento dopis, budu už mrtev nebo velmi blízko smrti. Vím, jak velmi vážnou ránu vám svým činem způsobím, ale nezlobte se na mne. Želbohu, nejsme na světě jenom sami. Nedělám to proto, že by mne omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš vážím. Svým činem ho snad zajistím lepší. Znám cenu života a vím, že je to to nejdražší. Ale já hodně chci pro vás, pro všechny, a proto musím hodně platit. Po mém činu nepodléhejte malomyslnosti, ať se Jacek učí víc a Martička taky. Nesmíte se nikdy smířit s nespravedlností, ať je jakákoliv. Moje smrt vás k tomu zavazuje. Je mi líto, že už nikdy neuvidím vás ani to, co jsem měl tak rád. Odpusťte, že jsem se s vámi tolik hádal. Nenechejte ze mě udělat blázna.
Pozdravujte kluky, řeku a les."

Podle pořadu o Janu Palachovi 16.1.2014 od 21:00 hod. na ČT 24 byl nalezen seznam jeho spolužáků, kteří ho měli následovat (u první spolužačky bylo uvedeno datum 8. března 1969). Až po sametové revoluci byl na ploše náměstí před Národním muzeem zřízen prostý pomník na Palachovu a Zajícovu památku. V rodném Vítkově po něm bylo pojmenováno náměstí a na pražské Letné přejmenována Komsomolská ulice na Jana Zajíce. V Šumperku bylo po něm pojmenováno náměstí, které se nachází v areálu bývalých sovětských kasáren. V roce 1998 obdržel čestnou Medaili T. G. Masaryka Masarykova demokratického hnutí za věrnost jeho odkazu a vzápětí od prezidenta Václava Havla Řád T. G. Masaryka in memoriam.

________________________________________

... rozloha Bubenče činí 4,44 km 2 a svou velikostí se řadí na 49. místo mezi všemi 112 pražskými katastry.

________________________________________

... Bubeneč přímo sousedí s Dejvicemi, Holešovicemi a Trojou. Na Špejchaře se dotýká katastru Hradčan, v Podbabě pak katastru Sedlce.

________________________________________

... hranice Bubenče tvoří s Dejvicemi: Vltava mezi Císařským ostrovem a Dejvicemi, ulice Pod Paťankou, Podbabská a Jugoslávských partyzánů, Vítězné náměstí, ulice Dejvická, Jaselská a Pelléova. S Holešovicemi ulice Milady Horákové, Letenské náměstí, ulice Veletržní a Kamenická, jižní okraj Královské obory, ulice U Výstaviště a Za Elektrárnou, železniční trať, Vltava mezi Císařským ostrovem a Holešovicemi. S Trójou Vltava mezi Císařským ostrovem a Trójou. Do katastru Bubenče tedy například patří tři osminy Vítězného náměstí, část Dejvické ulice s Divadlem Spejbla a Hurvínka, fotbalový stadion Sparty na Letné, Královská obora, Výstaviště a celý Císařský ostrov.

________________________________________

... katastrální území Bubeneč (označené kódem 730106 se nachází severovýchodně od Pražského hradu, na levém břehu spodního toku Vltavy při jejím průtoku Prahou.

________________________________________

... území je rozděleno mezi Městskou část Praha 6, kam patří 48 % plochy (213 ha) a Městskou část Praha 7, kde se nachází 52 % plochy (231 ha).

________________________________________

... nadmořská výška celého katastru se pohybuje mezi 180 a 225 metry nad mořem.

________________________________________

... Letenská vodárenská věž byla postavena v letech 1887 - 1888. Po připojení Holešovic a Buben k Praze v roce 1884 vypracovala vodárenská kancelář městského stavebního úřadu od března do září 1887 projekt vodovodu pro obě zmíněné čtvrti a také Hradčany, Bubeneč a Dejvice. Společný vodojem na Letné měl být zásobován z Novomlýnské vodárny, postavené již roku 1878. Čtyřkomorový, zpola zapuštěný zděný vodojem o objemu 3000 m3 provedl stavitel František Kindl v termínu do konce dubna 1888. Východně od něj byla umístěna čerpací stanice se třemi čerpacími kotli a třemi stroji s čerpadly o 12 koňských silách, které dodala karlínská strojírna Bretfield, Daněk a spol. Dva z nich vytlačovaly vodu do vzdáleného nového vodojemu o objemu 1000 m3, zapuštěného u zdi Strahovského kláštera na Petříně, který vodou zásoboval Hradčany. Třetí stroj čerpal vodu do výšky 26 metrů do menšího, plechového prstencového vodojemu o obsahu 200 m3, z něhož byla zásobována i Bubeneč. V přízemí věže s tímto vodojemem, celkem třicet osm metrů vysoké, pracovala dílna a kovárna, v prvním patře byl zařízen byt pro správce, ve druhém byt strojníka a ve třetím byty topičů. Vodojem je obtočen vyhlídkovým ochozem. Stavbu čerpací stanice i věže provedly stavitelské firmy Karla Hübschmanna a Františka Schlaffera, oplocení dodal závod Jindřicha Bittnera, litinové vodovodní trubky byly vyrobeny v kladenské Vojtěšské huti a Karlo-Emilově huti u Berouna. Celý vodovod byl prozkoušen a spuštěn 10. srpna 1888. Protože město tehdy připravovalo na Letné vilovou čtvrť, vzneslo vysoké nároky na architektonické zpracování průčelí zděného vodojemu, čerpací stanice a především věže, která v sobě ukrývá komín kotelny. Městský inženýr Jindřich Fialka (1855 - 1920), který dříve navrhoval Obecní dům na Žofíně a později budovu Staroměstské tržnice, vtiskl letenské vodárenské věži styl semperovské novorenesance, který si osvojil v letech 1879 - 1883, kdy byl na pražské technice asistentem architekta Josefa Schulze. Stanová střecha věže je zaplněna vikýři a v podkroví věže jsou umístěny věžní hodiny z dílny známého Ludvíka Heinze. Arkádový ochoz na krakorcích lze považovat za Fialkův příspěvek k typologii těchto staveb. Prstencový vodojem ve věži se přestal používat již v listopadu 1913 a poté byl rozebrán. Zemní vodojem nahradila roku 1926 nová betonová nádrž a Brusce, plněná káranskou vodou a 1. srpna téhož roku byla odstavena i přečerpávací stanice: oba objekty byly demolovány až roku 1978 a na jejich místě vystavěn dům mládeže a mateřská školka. Dochovala se pouze věž, v obytných místnostech jsou dnes klubovny Domu dětí a mládeže Prahy 7, výtvarné ateliéry a také čajovna.

________________________________________

Autory projektu a následné realizace budovy Ministerstva vnitra ČR byli Kamil Roškot, Jan Zázvorka, Josef Kalous a Jaromír Krejcar, kteří prošli ateliérem Jana Kotěry na Uměleckoprůmyslové škole nebo Akademii výtvarných umění v Praze. Nejoriginálnější je hlavní průčelí obrácené na sever, do ulice Milady Horákové. Připomíná písmeno "H", což souvisí se jménem Roškotovy partnerky a pozdější manželky Heleny. Jak unikátní vyjádření citu!

________________________________________

Korunovační ulice (podle Stehlíkova historického a orientačního průvodce z roku 1929):

městská část Praha VII. - Holešovice Praha XIX. - Bubeneč
doprava El. dr. č. 2, 4, 11. Výst. st. Čechova tř. Vlevo podle věže vodárny. historie Jméno připomíná "korunovační slavnosti". V nejstarších dobách nebyly to vždy okázalé slavnosti, byl to spíše krásný, povznášející úkon. Za časů knížecích byl vždy kníže "nastolován". Podle pověsti bylo užíváno i lýkových střevíců Přemyslových, které se dlouho chovaly v knížecí komoře vyšehradské. První korunovace v kostele sv. Víta byla r. 1086 při korunovaci Vratislava II., který od Jindřicha IV. obdržel hodnost královskou. Byl korunován trevírským arcibiskupem. Jak korunovační slavnosti vyhlížely, zachován je zápis z r. 1279, kdy při korunovaci Václava II. byla konána současně velká slavnost na Královské louce
na Smíchově). R. 1347 dal upraviti Karel IV. "korunovační řád" podle vzoru francouzského. Řád ten trval stále, byl však podle doby rozšiřován různými ceremoniemi.

stav 1929: Začíná od ulice Belcrediho a Čechovy ulice, končí ul. Na Zátorce, a na nám. Pod Kaštany. Z levé strany ústí ul. Na Výšinách, Škroupova, Nad Král. oborou, Pětidomí. Po pravé straně ulice Sládkova, Škroupova, Nad Královskou oborou. Po levé straně orientační čísla (lichá) 1, 3, 5 až 27, dále čp. 111, 247, 622. Po pravé straně čp. 310, 311, 103, 164, 270, 12, 14, 16, 18, 20, 22, 24, 26, 127, 124, 125, 473, 19. Za ul. Nad královskou oborou most přes dráhu. Or. č. 1 renaissanční věž vodárny, čp. 310 Občanská záložna, čp. 164 II. obecná škola chlapecká a dívčí, poradna čsl. ochrany matek a kojenců, čsl. státní reform. reálné gymnasium, knihovna města Prahy, v or. č. 3 Štefánikova vysokoškolská kolej (postranní trakt, na rohu 2 bronzové desky). Na konci ulice po levé straně jest nová budova tělocvičny "Sokola" v Bubenči.

________________________________________

Fotbalový stadion na Letné v Praze

(sponzorským názvem znám jako Generali Arena) používá pro své domácí zápasy fotbalový klub AC Sparta Praha a česká fotbalová reprezentace. Má kapacitu 18 944 diváků. V areálu je ještě menší hřiště, na němž hraje převážně rezervní tým a konají se tréninky.
Stadion je v provozu od roku 1917. První stadion o dřevěné konstrukci byl otevřen v roce 1921. V roce 1934 bylo rozhodnuto o rozšíření kapacity na 45 000 diváků, v témže roce však vyhořela hlavní tribuna, a tak byla v roce 1937 otevřena nová železobetonová tribuna. Mezi lety 1967 a 1969 byly také ostatní tribuny nahrazeny železobetonovými. Vnější strana tribuny směrem k Letenské pláni sloužila za socialismu komunistickým funkcionářům při prvomájových průvodech, vojenských přehlídkách a podobně.
9. září 1994 byl stadion znovu otevřen po celkové modernizaci, všechna místa jsou od té doby k sezení, kapacita se tak snížila na 21 tisíc diváků a stadion vyhovuje všem normám. Od roku 2002 má stadion vyhřívaný trávník. Mezi lety 2003 a 2007 nesl stadion název Toyota Arena. V roce 2007 se stala novým partnerem stadionu pojišťovna AXA a název se změnil na AXA Arena. Před začátkem sezóny 2009/2010 se opět změnil partner a od té doby stadion Sparty nese název Generali Arena. Současně na stadionu proběhly zásadní změny. Byly odstraněny bariéry a byly nainstalovány 2 velkoplošné obrazovky a nainstalovány infračervené zářiče pro vytápění tzv. „protilehlé“ tribuny, což výrazně zlepšilo komfort diváků.
V současné době (2010) probíhají přípravy na rekonstrukci stadionu zahrnující např. rozšíření kapacity hlavní tribuny (kapacita stadionu by se měla navýšit na cca 25 000) a nové zastřešení tribun. Uvažuje se i o venkovním plášti ochozů.
Od roku 1983 je k dispozici tramvajová zastávka Sparta v blízkosti Letenského náměstí. Roku 1986 přibyla k této zástavce ve směru k Hradčanské i zastávka druhá přímo před hlavním vchodem stadionu. Tato zastávka však byla v letech 2001–2008 dočasně zrušena a poté v letech 2008–2011 nahrazena zastávkou dočasnou. Původní zastávka Sparta byla v roce 2012 přejmenována na Korunovační a zastávka před stadionem prošla rekonstrukcí v souvislosti s výstavbou tunelu Blanka.
________________________________________

Pláň byla sídlem hned tří fotbalových klubů. Dlouhá léta stály stadiony Sparty a Slávie od sebe na dohled. Oba byly totiž na Letné. Ten slávistický byl úředně schválen 10. srpna 1901. Stál v jihovýchodní části Letenské pláně a měl první zcela travnaté hřiště na území dnešní České republiky. První zápas se na slávistické Letné hrál 8. září 1901. Slavia rozdrtila Alemanni Pforzheim 15:2. Právě mezinárodní zápasy přiměly slávisty k tomu, aby si postavili stadion. Předchozí hřiště bylo daleko, přibližně v místech, kde dnes probíhá třída Milady Horákové. Ale protože Slavia hrála stále více zápasů se zahraničními kluby, vyvstala potřeba staré hřiště s udusanou písečnou plochou a boudou na uložení brankových tyčí nahradit stadionem. Místo se našlo nedaleko hřiště v té době slavného fotbalového klubu pražských Němců DFC na Letenské pláni.
Svůj první stadion si sportovci postavili sami. Nejnáročnější bylo vyrovnat hřiště tak, aby oba konce byly ve stejné výši a nehrálo se do kopce. Na vybudování stadionu se podíleli jak aktivní sportovci, tak jejich příbuzní a samozřejmě fanoušci. Stadion se rozrůstal velmi rychle, takže v roce 1921 se už do ochozů vešlo 30 000 fanoušků, což je skoro o 10 000 více, než je kapacita Edenu. Na fotbal se jezdilo po jezdících schodech, které začínaly v místech, kde je dnes letenský tunel, a končily u Letenského zámečku. Schody byly vystavěny v původní dráze lanovky na Letnou a přivážely fanoušky hned na tři letenská hřiště - Slávie, Sparty a DFC Prag. Stadion byl na konci války v květnu roku 1945 nacisty vypálen. Slávisté ho hned po válce začali opravovat a za tři roky byli v podstatě hotovi. První zápas se na rekonstruovaném stadionu odehrál 7. dubna 1948, kdy Slávia v přátelském utkání porazila Čelákovice 11:1. Obnovený stadion ale nevydržel v provozu dlouho. Poslední zápas hráli sešívaní doma na Letné 3. prosince 1950 s Čechií Karlín, v těch dobách nesoucí název OP Praha. Stadion musel nakonec ustoupit kompletní přestavbě Letenské pláně, která se pod vedením komunistů začala připravovat na ohromný pomník sovětského diktátora Josefa Vissarionoviče Stalina. V roce 1951 byl slávistický stadion na Letné definitivně rozebrán.
První zápas v Edenu se hrál 27. září 1953 proti Křídlům vlasti Olomouc. Na 40 000 diváků sledovalo utkání i z tribuny, jež původně stála na Letné a byla převezena a následně v Edenu smontována. Historická tribuna sloužila ve Vršovicích až do roku 1997. Poté se Slávia na několik let uchýlila do azylů vršovického Ďolíčku a na Stadion Evžena Rošického na Strahově. V roce 2008 se sešívaní vrátili do Edenu na nový stadion.
(vloženo: 30. srpna 2019)
________________________________________

Nejstarší pražská lanovka vozila Pražany na Letnou

První pražská lanová dráha byla spuštěna 31. května 1891. Provoz na letenské lanovce byl zahájen o téměř dva měsíce dříve než na té petřínské. Původně byly navrženy hned čtyři lanovky, které měly vytahovat cestující na letenský a hradčanský kopec. Tři z nich se nikdy nezačaly stavět.
Vybudování lanovky od řetězového mostu císaře Františka Josefa, zhruba v místech, kde je dnes letenský tunel, podpořil výstavní výbor Jubilejní zemské výstavy roku 1891. Lanovka začala jezdit 31. května 1891. Současně se stavěla i lanová dráha na Petřín, která začala na něj vyvážet cestující o necelé dva měsíce později - 25. července. Stejně jako původní petřínská lanovka i ta letenská byla nejprve poháněna systémem vodní převahy. V horní stanici se do nádrže pod podlahou vozu napustilo 5 kubických metrů vody. V dolní stanici se voda vypustila. Těžší vůz tak svou vahou táhl do prudkého letenského kopce nahoru jedoucí vagon. Lanovka na Letnou byla elektrifikována v roce 1903. A naposledy vyjela v listopadu 1916. O deset let později bylo v dráze původní lanovky zprovozněno kryté pohyblivé schodiště, které fungovalo až do roku 1935. Hojně je využívali fotbaloví fanoušci, kteří jezdili na Letnou na Fotbal, kde stály za první republiky stadiony hned tří klubů: Sparty, Slávie a DFC Prag (viz předchozí článek). Na okružním ohebném pásu byly připevněny dřevěné stupně. Jízdné bylo 50 haléřů. Zbytky zařízení po lanové dráze a eskalátoru zanikly v letech 1949 - 1951 při výstavbě letenského tunelu. V horní části trasy dodnes zůstaly zbytky opěrných zdí. Kdo chce vidět pohyblivé schody na Letnou v akci, ať si pustí film Muži v offsidu.
Délka lanové dráhy na Letnou byla 109 metrů. Vůz překonal 38 výškových metrů za 108 vteřin. Do letenské stráně byl vykopán zářez, přes který vedlo několik mostků pro pěší. Dráha byla na rozdíl od petřínské lanovky dvoukolejná a byla zabezpečena ozubnicí, která sloužila v počátku, kdy byla pro pohon používána vodní převaha, jako brzda. Po elektrifikaci lanovky sloužila ozubnice i pro pohon vozů. Délka dráhy byla 109 metrů. Vůz překonal za přibližně 108 vteřin 38 výškových metrů. Vozy z Ringhofferovy továrny pojaly 40 cestujících - ve spodní části měly původně nádrž, do které se v horní části čerpalo až 5 kubických metrů vody. Tento způsob se posléze ukázal jako velmi drahý a nespolehlivý. Spotřebovával enormní množství vody a dokonce způsoboval problémy se zásobováním vodou v té době vznikající letenské zástavbě. Po roce 1903, kdy byla lanovka elektrifikována, šlo už spíše o ozubnicovou dráhu než o lanovku. Lanovka přepravila až 40 lidí. Cesta vzhůru stála tři krejcary a cesta dolů dva.
(zveřejněno: 30. srpna 2019)
FOTOGRAFIE DOMU - ZMENŠENÁ.jpg
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one